Cítíte se bohatá?
Zvláštní otázka na úvod… Ano. Vždyť mám dvě zdravé děti a muže, který nás miluje! A taky mne naplňuje všechno, co dělám. Práce i naše soukromé projekty.
Právě o tom všem bych si s vámi rád popovídal. Dcera Mia oslavila pět let, starší Natálka nastoupila do primy na osmileté gymnázium. Chtějí třeba ještě poslouchat pohádky?
Ony už jsou ta generace, která si hledá pohádky na internetu, Natálka je pak sleduje i v jiných jazycích. Teď už ji baví i pohádky sestavovat, má takový program, kde jí skáčou obrázky a ona podle nich píše příběh v angličtině. Je to velmi kreativní a zároveň edukativní. Taky hodně čte, ve škole ji k tomu vedou, ale teď už spíš dobrodružné příběhy. A Mia? Ta pohádky miluje. Já jsem před lety natočila cedéčko Říkadla a písničky pro nejmenší dětičky. Natálka se na něm dokonce podílela, bylo jí šest a na několika místech je tam slyšet, no a Mia na něm vyrůstala. Slyšela mámin hlas a učila se tak se mnou všechny písničky.
Váš manžel je Srb, čte dcerám srbské pohádky?
Ne. On jim vypráví pohádky vlastní. Jsou mnohem legračnější a pokaždé jiné. Holky sice občas protestují, že to tak nebylo, ale smějí se na celé kolo.
Všimla jste si, jak jsou pohádky někdy drastické? I ty české, zejména v těch původních verzích, jak je třeba napsala Božena Němcová…
Máte pravdu. Současné pohádky v knihách jsou učesanější. Jenže je tu jeden zvláštní fenomén. Zatímco v psané formě jsou současné pohádky laskavé, ty filmové jsou plné násilí. Až se tomu někdy divím, že to vůbec může být určeno dětskému divákovi.
Proč myslíte, že to tak je?
Těžko říct. Tvůrci se snaží vizuálně zaujmout, ohromit. Ale neuvědomují si, že na to třeba se svými staršími sourozenci koukají i malé děti, a ty jsou potom vyděšené. Tady utrhnou ruku, tady odpadne hlava… Ale nejde jen o násilí, i masky postav jsou děsivé. Zlatý Tom a Jerry, ti se sice taky perou, ale je to pořád takové laskavé.
Jenže bohužel život je někdy opravdu dost krutý. Jak se vám jako moderátorce oznamuje zpráva, že někdo ublížil dítěti?
Velmi těžko. Jestliže jindy se na příspěvek, který mám uvést, dopředu podívám, tak tady to nedokážu. Snažím se zprávu rychle odprezentovat, aby už byla za mnou. Když někdo ubližuje dítěti, je to to nejhorší, co může být. Svým způsobem jsem ráda, že většinou všechny krimi případy spadají pod blok Krimi zpráv. Na druhou stranu chápu, že i taková zpráva musí na veřejnost. Už proto, aby byli rodiče stále opatrní.
Slyšel jsem, že děti jsou vůbec takové vaše hlavní téma….
Asi narážíte na moje patronství v programu 5P, sdružení HESTIA. Víte, já tyhle věci nedělám proto, aby mne někdo poplácal po ramenou a děkoval mi. Cítím už odedávna prostě potřebu někomu pomáhat. Před několika lety jsem přes kamarádku objevila Hestii a právě jejich program 5P mě nadchnul. Pomáháme dětem z opravdu otřesných sociálních podmínek. Jsou to zdravé děti, které se ale, díky podmínkám, ve kterých žijí, nemají možnost rozvíjet.
Jak ta pomoc vypadá?
Jde o dobrovolnický systém, ve kterém jsou zapojeni mladí lidé. Každý má na starost jedno dítě a je pro něj velkým přínosem. Takový dospělý kamarád. Dítě si u něj může postěžovat, poradit se, chodí spolu do kina, do divadla, třeba i zasportovat, nakoupit nějaké potřebné věci, zdravotní pomůcky. Ale také s nimi jede na tábor, zařídí mu doučování apod. Program je naprosto unikátní v tom, že má vlastně dvojí účinek – pomáhá dětem v těžké životní situaci a zároveň podporuje mladé lidi v myšlence, že pomáhat je normální a patří to neodmyslitelně k našim životům.
Když o tom mluvíte, úplně jste se rozsvítila!
Víte, je toho mnohem víc, ale nechci s tím obtěžovat. Jen kdyby to někoho oslovilo, a chtěl by, byť drobně, pomoci, budeme moc rádi. Mne osobně to naplňuje spokojeností a dobrým pocitem, že jsem v životě uspěla a tudíž mám dost sil pomáhat i jinde. Navíc tady ihned vidím, jak je tahle cílená pomoc účinná, nejsou to jen peníze, které někam anonymně tečou.
Televize, moderování dalších akcí, rodina, charita… Kde na to všechno berete energii?
Dělám to z lásky a s chutí. Dobíjím baterky, když jsem s lidmi, kteří mne inspirují, nebo které miluji. A nebudu zastírat, starám se i o tělo. Před několika lety jsme si s manželem nechali udělat test na potravinovou intoleranci, čili jak tělo reaguje na určité potraviny. Vyšla nám citlivost na lepek. Není to nic katastrofálního, jak mě uklidnila paní doktorka, ale doporučila nám lepek omezit. Tak jsme najeli na víceméně bezlepkovou stravu, což dodržujeme už více než rok. Musím říct, že se cítím tak o deset let mladší, mám opravdu mnohem víc energie. Dřív jsem padla do postele jako zabitá, dnes stíhám daleko víc věcí a s mnohem menší námahou.
To jste jak dobře trénovaný sportovec…
(směje se) Víte co je zajímavé? Já jsem z hudební rodiny, táta je sólista opery Národního divadla, nyní již v důchodu, ale stále zpívá a máma je původně houslistka. Náš život byl vždycky o divadle, koncertech, hudbě, tanci a podobně. Sport byl u nás skoro na černé listině. Ale postupem doby zjišťuji, že bez sportu se vlastně nedá žít. Takže i dcery k pohybu vedeme.
Vy sama teď sportujete?
Můj největší problém je najít čas na cokoli pravidelného. Takže sportuji nejvíc asi v létě, nejraději plavu v moři a miluji všechny aktivity kolem lodí, to je pro mne ohromná relaxace. A i když bych třeba ráda hrála tenis, tak vím, že zběsilé tempo a rychlé starty nejsou opravdu pro mě. Ovšem ráda se na něj dívám, hlavně když hraje třeba Novak Djoković. Máme ho s manželem rádi, jeho tenis je jak koncert.
A komu fandíte, když Srb Djoković hraje s Čechem Tomášem Berdychem?
No Berdychovi pochopitelně. Jsem Češka křtěná Vltavou, byť se srbskými kořeny. Když se nedávno hrálo US open, těšila jsem se, že se spolu střetnou. Bohužel se to nepovedlo a Tomáš vypadl dřív, protože prohrál s Čiličem, který nakonec celý turnaj vyhrál. A v tom je ten tenis fascinující, nikdy nevíte…
Plavání v moři si užíváte na chorvatském ostrově Šolta, na kterém máte dům – a olivový háj.
To byl manželův nápad. Z oliv lisujeme starou metodou extra panenský olej, takové tekuté zlato. Je to naše vášeň, nikoliv byznys. Když si koupíte průmyslově vyrobený olej v supermarketu, moc oliv v něm asi nebude. Není ani zčásti tak voňavý a plný chuti, jako ten domácí. Ostatně, to tak máte asi se vším…
A jaká je ta stará metoda?
Rozdíl je v tom, že necháváme olivy částečně dozrát, takže když jdou do lisu, už jsou barevné. Některé ještě zelené, některé nafialovělé a některé už tmavé. Běžně se olivy sklízejí ještě zelené, je z nich pak i více oleje. Když se ty naše lisují, nijak se nezahřívají a samozřejmě procházejí lisem jen jednou. To co z nich dostanete, je ten nejčistší a nejlahodnější produkt. A je tak dobrý a zdravý, že jsem ho dceři přidávala i do kojeneckých jídel. Karel Voříšek, můj moderátorský partner, si ho dává ráno jako zdravotní sirup. Je to prostě čistá příroda. My ani olivovníky nezaléváme kohoutkovou vodou, jenom dešťovou, hnojíme je koňským trusem – a zdejší koně také nejsou krmeni žádnou chemií. Takže Bio jak má být.
A co když nezaprší?
Na Šoltě je většinou srážek málo, ale olivovník se přizpůsobí. Také jsme vykopali takovou nádrž na dešťovku a stačí to. Jen letos bylo počasí opravdu extrémní, pršelo hodně, a když byly olivy v květu, přišly kroupy a všechno omlátily, takže letos budeme bez oliv. A nejen my. Napřed jsem z toho byla hodně smutná, ale pak jsem si řekla, že je to je příroda a nemá smysl s ní bojovat. Asi to tak mělo být.
Olej je jasný, ale dá se nějak zužitkovat třeba hmota, která po lisování zbyde?
Je to taková suchá hnědá drť, to už se jíst nedá, ale místní lidé ji používají jako hnojivo. Jestli máte ale rád olivy, tak si můžete udělat jednu báječnou a jednoduchou pomazánku. Zralé černé olivy ze slaného nálevu rozmixujte a přidejte znovu olivový olej, rozdrcený česnek a bylinky dle chuti – třeba bazalku, nebo směs dalmatského koření, směs namažte na upečený toast (klidně bezlepkový) a zapíjejte vymačkanou pomerančovou šťávou, nebo dobrým bílým vínem.
Cestujete hodně po světě, ale jak jste sama řekla, jste křtěná Vltavou…
Já jsem se narodila a prvních pět let vyrůstala u Karlova mostu. Máma mne po něm vozila v kočárku, a mám fotografie, na kterých je vidět, jak byl tehdy skoro liduprázdný. To už dnes asi není možné zažít. A i jako studentka gymnázia Jana Nerudy na Malé Straně jsem se spolužáky sedávala na sochách a cpala se bochánky z Mostecké pekárny. Teď už třináct let bydlím v Praze 4.
Každý rok na celé léto odjíždíte na jih Evropy, je něco, po čem se vám zasteskne?
Celé léto tam, díky práci v televizi, už být nemohu, ale po delší době mi chybí ten městský shon a hodně lidí na ulicích. Zpočátku je to hrozně fajn, odpočívám, ale protože to je malý ostrov, kde se spíš žije přírodně a v úzké symbióze s přírodou, začne mi pak už trochu chybět společenský život. Vytáhnout zase koktejlky a podpatky (směje se).
A co byste si odtud naopak ráda přenesla do Prahy?
Moře nepočítáme? (směje se) Tak pak určitě jídlo. To je neskutečný rozdíl! Nebudu zmiňovat zeleninu a ovoce, které tu v této kvalitě neseženete, ale třeba i dáte telecí na pánev – a ono neprská! Protože není napíchané vodou…
Začínala jste jako herečka, ale od roku 1994 působíte v televizích. Na divadelní prkna vás to už neláká?
Nikdy neříkej nikdy, ale já se už pár let cítím především jako moderátorka. Mám dokonce i pozici novinářskou, i když manžel si mě dobírá, co já jsem za novinářku… Když jsem totiž dostala v Primě kartičku s nápisem „PRESS“, a vyjeli jsme dělat s Karlem Voříškem loni poprvé živé vysílání při povodních, tak jsem se divila – vždyť to je TISK, a já jsem přece moderátor. To máš proto, aby tě všude pustili, dobíral si mě Karel. Já mám jeho laskavý humor ráda.
Nechybí vám divadlo, kontakt s diváky?
Vždyť já ho mám! Ve studiu je to sice jen stále stejný štáb, ale při víkendových výjezdech vysíláme z proskleného kamiónu. A v Pardubicích jsme dokonce měli po skončení přenosu potlesk!
Lidé vás v kamiónu přímo vidí, nepokoušejí se vás při tom třeba vyvést z klidu, rozesmát?
Občas to někdo zkouší, ale je to milé. Já měla ale kolikrát pocit, že mají trému za nás. Vidí nás za sklem a souběžně totéž vidí na velké plazmě… Karel s nadsázkou říká, že za tím sklem jsme jako zvířátka v zoo.
Vy máte jednu neobvyklou zkušenost se zvířetem. Před několika lety jste držela v ruce mládě krokodýla filipínského…
Ano, stala jsem se jeho kmotrou a musím přiznat, že to byl opravdu zvláštní zážitek, držet to krokodýlí miminko v ruce. Tento druh krokodýla je dost agresivní, hodně se prý perou i mezi sebou. Ten můj mrňous měl ovšem ovázanou tlamičku, takže nekousl. Osobně ale dávám přednost zvířatům, ke kterým se lze přitulit.
Máte takového doma?
Nemám, zatím tlaku dětí odoláváme. Hodně cestujeme, takže jim neustále vysvětlujeme, že pejsek by jen trpěl. Ale já jsem měla jako dítě psa a myslím si, že si ho jednou zase pořídíme, až budou holky starší.
