Zatímco tisíce lidí doma chovají psy či kočky či si povídají s andulkami, rodina Martiny Katzerové se z důvodu těžké alergie hlavy rodiny musela poohlédnout po jiném zvířeti. „Deset let jsme měli psouna prériového. Po jeho uhynutí manžel našel na internetu článek o rodině, která právě kvůli alergii doma chovala prasátko,“ vzpomíná Martina Katzerová na prvotní impuls své netradiční chovatelské kariéry. „Jsem žena činu, a proto jsem si ihned našla brněnskou chovatelku, která prasátka nabízela. Teprve po příjezdu k ní jsem s hrůzou zjistila, že nevím, kolik mne to bude stát. Ve světě se cena prasátek pohybuje až do 4 000 euro a paní mi do telefonu řekla 1500. Naštěstí to bylo v korunách.“
Manžel se při kontaktu se zvířetem nedusil, a tak se prasečí slečna, která kvůli své drobné postavě a červenému šátku kolem krku dostala ihned jméno Karkulka, stěhovala do Prahy. Dnes je z ní 6letá dáma v nejlepších letech, ale na její pubertu Martina Katzerová nerada vzpomíná. „Oproti vžité pověře je prase velice čistotné a venčit se naučí dříve než jakýkoliv pes. V období puberty, od 15 do 25 měsíce, však na slušné vychování Karkulka zapomínala. To bylo ale to nejmenší, protože navíc nespala a neustále něco povídala. A když jsme na sebe se zákazníkem křičeli, ona také zvyšovala hlas, až jsme museli jít raději před obchod.“
Lednička je magnet
Karkulka je vedena v kategorii „miniprase“, ale název je pro mnoho lidí zavádějící. „Miniprasátka běžně dosahují v dospělosti váhy kolem sta kilogramů, ale tloustnout mohou téměř neomezeně. U Karkulky proto váhu hlídáme, dostává hlavně zeleninu, jednou týdně vařená kuřecí prsa a sem tam čerstvou sladkovodní rybu. Mořské mají vysoký obsah soli a s ní mají prasata problém,“ vysvětluje mi majitelka, zatímco Karkulku drbu na břiše a ona se zavřenýma očima blaženě pochrochtává. Možná právě sní o plné ledničce, na kterou pravidelně pořádá nájezdy. „Ví, že nesmí, ale nedá jí to a jde se denně přesvědčit, zda jsme ji nezapomněli správně zavřít. Na ledničce máme už několikátou petlici, ta poslední je tak složitá, že s ní mám problém i já,“ přiznává Martina Katzerová. „Prase je totiž chytřejší než pes. Párkrát si omrkla, jak ledničku otevíráme a pak to rypákem svedla také.“
Změní zákony?
Chovat miniprasátko není tedy jen o radosti, ale také o starosti a obětech. Například jak pašíka dostat do bytu? „Bydleli jsme v Motole ve 2. patře bez výtahu, a pokud to šlo, Karkulku jsme nosili. Později se za pomoci pamlsků naučila schody zdolávat, ale při své váze a délce to bylo dlouhodobě neudržitelné. Odstěhovali jsme se na chatu a já každý den jezdím 50 kilometrů do práce a zpět jenom proto, aby prasátko nemuselo chodit do schodů.“ Karkulka rovněž ovládla ložnici. „Přivezli jsme si jí v zimě, zdála se nám taková malinká, vzali jsme si jí k sobě do postele. A už z ní v podstatě nevylezla. Protože chodí dříve spát, musíme se jí vždy přizpůsobit – nikdy nevíme, kam budeme mít vystrčenou hlavu a nohy,“ dodává Martina Katzerová. Ta svému miniprasátku nicméně zcela propadla a snaží se pro něj a pro další chovatele vybojovat lepší legislativní podmínky. „Celá Evropská unie pohlíží na miniprasátka jako na hospodářské zvíře. Nelze je očkovat a vyvézt za hranice jako jiné pet mazlíčky. Založili jsme proto občanské sdružení, zřídili web www.prasatkovdomacnosti.cz
a ve spolupráci s tuzemskou veterinární správou se nám povedlo dosáhnout toho, že miniprasátka mohou po očipování cestovat po naší zemi. Do Evropy je to pro nás ještě velký kus cesty, ale věřím, že se nám jednou povede zákony pozměnit,“ neztrácí optimismus Martina Katzerová.